Opravdový průlom nastal až v roce 1954, kdy Bellovy laboratoře vyvinuly první solární článek na bázi křemíku. Účinnost se tehdy pohybovala kolem slušných 6 %. Ten již dokázal dostatečně efektivně přeměnit sluneční světlo na elektřinu, což podnítilo zájem o využití v právě probíhajících kosmických závodech.

První solární články zde našly uplatnění na satelitech, jako sekundární zdroj energie – například sonda Vanguard 1. Ta byla vypuštěna v roce 1958. Solární články tehdy dodávaly sondě pouhý 1 W elektrické energie, což byl na tu dobu naprostý luxus. I když šlo z pohledu solárních panelů o zásadní průlom, pro komerční sféru byly nadále velmi drahé a málo efektivní.

V 70. letech s nástupem ropné krize však zájem o solární energii výrazně vzrostl. Vědci se zaměřili na zvyšování účinnosti a snižování nákladů. Postupem let se účinnost posunula k hranici až 12 % a zde se již začaly objevovat komerční aplikace.

Dnes se díky bezprecedentnímu technologickému vývoji posledních desetiletí můžeme spolehnout na panely s účinností přes 20 %. Ze solární energetiky se stal výnosný business a vědci se spolu s výrobci předhánějí v dosažení ještě vyšší účinnosti a ještě nižších nákladů.

Dnešní solární energetika využívá tři hlavní technologie výroby panelů: PERC, TOPCon a nejmodernější HJT. Každý z nich přinesl svůj vlastní příspěvek k efektivitě výroby a účinnosti.