V severní, západní, střední, východní a do jisté míry i v jižní Evropě nedovolují klimatické podmínky během zimy teplosměnnou regulaci objektů s čistě vodní náplní. U trvale vytápěných objektů, v případě přítomnosti všech součástí okruhu uvnitř, nebo při chlazení maximálně do 0 °C to lze s termodynamicky nejefektivnější tekutinou – vodou – ještě zvládnout, ale pokud potřebujeme chladit pod její zámrznou teplotou, máme rozvody mimo objekt a nedostatečně izolované nebo není-li vytápění permanentní, musíme použít nemrznoucí směs, pokud nechceme vodu po každém použití vypouštět. Takto se nakonec v Evropě pracovalo s náplní chladiče automobilů ještě do druhé světové války, než došlo k masovému rozvoji výroby glykolů. U stavebních objektů navíc nejsou náplně teplosměnných okruhů v řádu litrů či jejich desítek, ale spíše v řádu tisíců a jejich desítek. Zde by pak takové vypouštění vodní náplně bylo časově, pracností, ale i ekonomicky neefektivní, nehledě k trvalému doplňování korozivního kyslíku do tekutiny vystavené styku s kovem teplosměnného okruhu. Je nutné si uvědomit, že dnes se nebavíme čistě jen o vytápění objektu nebo o průmyslovém ohřevu. S globálním oteplováním i se zvyšováním prosklení budov nastává čím dál vyšší potřeba chlazení/klimatizace pro komfortní pracovní i domácí prostředí uživatelů objektů. Navíc takové primární rozvody s chladivem na bázi nízkovroucích uhlovodíků, CO₂ nebo i do jisté míry čpavku nemohou rozvádět chlad na dlouhé vzdálenosti, protože by to bylo termodynamicky neefektivní, investičně drahé a částečně i zdravotně nebezpečné. Tam pak prostřednictvím tepelného výměníku nastupuje sekundární okruh, který je v takových případech naplněn nemrznoucí látkou nejčastěji na bázi glykolu, alternativně může být z lihu nebo solanky. Tyto situace se týkají i mnohem menších systémů, jako jsou tepelná čerpadla nebo solární kolektory, či naopak délkou značně rozsáhlé geotermální vrty. Zde musí být vždy užit nějaký sekundární okruh, který generované teplo nebo chlad dále po budově rozvádí.

1. Vznik těchto tekutých stavebních odpadů

Obvyklá výměnná lhůta náplní teplosměnných okruhů je 5–10 let [2]. Vše závisí na skutečnosti, zdali je okruh topný nebo chladicí, zda je provozován permanentně nebo periodicky, otevřený nebo uzavřený, na poměru objemu náplně vůči povrchu systému, a hlavně na zvolených konstrukčních materiálech a kvalitě nemrznoucí směsi (a vody). Teplosměnná kapalina totiž neztrácí časem ani tolik své nemrznoucí vlastnosti (pokud není neznalostí doplňována pouze vodou), jako svoje antikorozní vlastnosti, kdy dochází k vyčerpání obsažených inhibitorů koroze a nárůstu množství rozpuštěních korozních zplodin. Za určitých okolností může náplň degradovat i mikrobiálně.